Svět podle Evy: Indonésie

Beton a bionetopýr evím, co je to za zálibu asijských zástupců turistických organizací, ale vždycky, když vás vezmou na city tour, ukážou vám to nejhorší. Je devět ráno a 30 ºC a vyrážíme prozkoumat Manado, hlavní město ostrova Sulawesi, které leží na pobřeží Celebského moře. Mám s sebou kromě zástupců asijských cestovek i pár ambasadorů z ministerstva turismu z Jávy, Manada a myslím, že je tu i Laos. Dereme se přecpaným městem k čínskému chrámu, prý nejstaršímu tady. Je z betonu a starý dvě stě let. Oprýskaný sloup a vedle toho lehce depresivní pokus o moderní kostel a kolem asfalt. Asijské skupinky zde vesele pózují s tzv. „thajským telefonním signálem“ – což jsou dva zdvižené prsty ve tvaru „V“ naležato, přiložené k obličeji. Když o tom tak přemýšlím, ty železobetonové konstrukce všude kolem mají vzhledem k místnímu častému zemětřesení určité opodstatnění. Další zastávkou je muzeum. Před vstupem nás vítá místní kapela, s nástroji, které vypadají jako velké dřevěné cimbály. Netrvá dlouho a dobrovolníci z Asie okamžitě začnou zpívat. Karaoke time! Pak přichází na řadu prohlídka muzea. Kromě několika informací o koloniích toho v muzeu moc k vidění není. Pravěký člověk z betonu, podmořský svět (jak jinak než z betonu) či plody hřebíčku. Tour graduje návštěvou rezidenční čtvrti, nad níž se vznáší obrovský betonový Kristus a dole je miniatura Big Benu. Následuje oběd v rybí restauraci, kde pro nás trochu překvapivě objednali menu bez ryb. V klimatizované místnosti na 18 ºC hraje kapela, která vytváří atmosféru rozlučkového večírku okresního národního výboru. Vyvrcholením programu je shopping v obchoďáku… To je na mě už moc, a tak mizím po anglicku. Aj ta krajta Ještě týž den se v hotelu (frustrovaná tím, že jsem nic neviděla) seznamuji s místním prodavačem všeho. Ráno průvodce, večer pasák, prostě businessman. Vypráví mi o tržišti v Tomohon v oblasti Minahasa, sopečných kráterech a japonské jeskyni… To vše musím vidět. Ještě kontroluji, jak vypadá jeho auto, a deal done. Večer se v hotelu seznamuji s Australanem a Italkou, kteří se ke mně připojují. Vyrážíme ráno v 6.30. Náš „captain“, jak ho později přejmenujeme, neboť nejsme schopni si zapamatovat jeho jméno, je tu na čas. Tomohon je vzdálen od Manada necelou hodinku autem. O místních se říká, že jedí vše, co má nohy, kromě stolu. Tržiště se dělí na dvě části – „řeznictví“ a „ovoce a zelenina“. Vstupuju do „řeznictví“ a snažím se zhluboka nedýchat. Ideální by bylo nedýchat vůbec, protože je tu tak šílený zápach, že je mi jasné, že tady hnije maso. Koukám, že kousek dál něco opalují plynovými pistolemi. Jdu blíž a zjišťuji, že jsou to netopýři, kaloni. Prodavač mi ochotně ukazuje, jak se to dělá. Usekne jim křídla, opálí srst lampou, a je to. Samozřejmě to pak i nakupujícím naporcuje, jako u nás v masně. Křidýlko, nebo stehýnko? Na dalším bíle vykachlíčkovaném stole porcují krávu a vedle hada. Můj průvodce mi říká, že tu mívají i obrovské pythony neboli krajty. Najdete tu vše, co běhá, včetně psů – též opálených do černa. Odcházím si odpočnout pohledem na rambutan, banány a durian. „Captain“ mi mezitím vysvětluje, že kaloň je tradiční pokrm. Paradoxně si říkám, že má možná mnohem lepší maso než naše kuřata, plná antibiotik. Tohle zvíře lítá venku, živí se listím a ovocem, takže vlastně bio. Stejný den ještě vylézáme na vrchol vulkánu, navštěvujeme jezero a japonskou jeskyni, o níž průvodce něco nesouvisle vypráví. Do všeho mixuje Hirošimu a příjezd Holanďanů. God bless Lonely Planet! Po cestě zpět si říkám, co mě zítra čeká. Za každou cenu musím navštívit ostrov Bunaken a Gangga Island Resort, největší potápěčskou atrakci. Italka odletěla na Novou Guineu a Australan mi textoval, že už pije pivo v Thajsku… A já? Já musím rychle najít někoho, kdo to se mnou zítra absolvuje. n N Eva má práci snů. Létá po světě a testuje destinace. Její titul „concierge“ totiž znamená, že se stará o dovolené movitých klientů. Concierge J&T Eva Klejmová tentokrát píše o tom, proč se v Asii místo organizovaných výletů vyplatí vyrazit na vlastní pěst.